Pokud máte zájem o koupi této stříbrné medaile klikněte zde 250. výročí narození W.A.Mozarta

Wolfgang Amadeus Mozart

Wolfgang Amadeus Mozart (27. ledna 1756, Salzburg – 5. prosince 1791, Vídeň) byl klasicistní hudební skladatel a klavírní virtuos, jeden z největších hudebních géniů všech dob.

V dětství cestoval s celou rodinou na dlouhých hudebních turné po metropolích celé Evropy. Při jeho tři roky trvajícím turné po západní Evropě navštívil severní Německo, Nizozemí, Paříž, dále Londýn, Haag a znovu Paříž, jižní Francii a Švýcarsko. V Anglii se seznámil s Johannem Christianem Bachem, který ho učil hře na klavír, a poznal z blízka prostředí italské opery. Wolfgang a jeho sestra byli na turné představováni jako zázračné děti.

V roce 1785 Mozart vstoupil do vídeňské zednářské lóže Dobročinnost. Mezi lety 1786 a 1790 vznikly Mozartovy nejslavnější opery Don Giovanni a Figarova svatba, která byla zhudebněním politicky kontroverzní komedie francouzského dramatika Beaumarchaise. Autorem libret byl Ital Lorenzo Da Ponte. Obě opery byly s velkým úspěchem uvedeny v Praze, čemuž byl Mozart osobně přítomen a snížilo to jeho finanční problémy.
Po návratu z Prahy byl Mozart přijat do služby u dvora, což mu zvýšilo příjmy, ale přesto se potýkal s finančními obtížemi, které musel překlenovat půjčkami. V roce 1789 podnikl tříměsíční turné po severním Německu, které nebylo příliš výtěžné.

Na podzim v roce 1791 se Mozart nakazil infekční nemocí a 5. prosince v 0:50 hodin zemřel. Své poslední dílo Requiem již nedokončil (to učinil až Franz Xaver Süssmayer na výzvu Mozartovy ženy Konstanz, aby dokončil lukrativní objednávku hraběte Franze Walsegga Stuppacha. Objevily se spekulace, podle nichž byl otráven a jako nepohodlný odstraněn (obviňován byl Antonio Salieri); ty však nebyly nikdy potvrzeny a neexistují pro ně absolutně žádné indicie.

Stavovské divadlo

Stavovské divadlo (původní název Hraběcí Nosticovo divadlo, za socialismu Tylovo divadlo) je divadlo v Praze na Starém Městě na Ovocném trhu v městské části Praha 1.

Budovu dal postavit jako scénu pro veřejnost osvícený vlastenec hrabě František Antonín Nostic-Rieneck. Plány divadla nakreslil hrabě Künigel a stavbu provedl dvorní stavitel Antonín Haffenecker. Stavba trvala dva roky, klasicistní budovu otevřela 21. dubna roku 1783 Lessingova tragédie Emilia Galotti. Divadlo tehdy pojalo jeden tisíc návštěvníků. Časem byla kapacita pro větší pohodlí diváků snížena na dnešních 659 míst.
V divadle po svém příjezdu do Prahy v roce 1787 vystoupil sám Mozart a na koncertě 20. ledna osobně dirigoval svoji Figarovu svatbu, která ve Vídni propadla. Nadšení Pražanů bylo veliké. Mistr dojat srdečným přijetím, se rozhodl složit pro Prahu operu Don Giovanni, jejíž premiéru 29. října 1787 opět sám dirigoval. Zejména tato opera divadlo proslavila a Mozartovými operami se stalo Stavovské divadlo známým po celém kulturním světě; v současné době je jediným dosud existujícím divadlem, kde W. A. Mozart působil.

Dnes je Stavovské divadlo druhou scénou Národního divadla. Vedle činoherního souboru zde působí také opera Národního divadla, která zde provozuje až na výjimky především mozartovský repertoár. Srdci českého člověka je blízké a drahé nejen jako dějiště desítky let trvajících bojů o české divadlo, ale především jako místo, kde poprvé zazněla naše národní hymna.

Pokud máte zájem o koupi této stříbrné medaile klikněte zde Svatební tolar 2009 - nový motiv

Přemýšlíte o dárku pro novomanželé, budete se ženit či vdávat, slavíte výročí? Chcete, aby váš dárek či vzpomínka zůstala stále krásná a nejen to získala časem i větší hodnotu? Potom právě pro Vás připravila Česká mincovna novou emisi stříbrné pamětní medaile - Svatební tolar 2009.

V ceně této stříbrné medaile je i tmavě modrá dárková krabička spolu s certifikátem České mincovny.

Pokud máte zájem o koupi této stříbrné medaile klikněte zde Svatební tolar 2008

Pokud máte zájem o koupi této stříbrné medaile klikněte zde Amor a Psýché na řetízku

Pokud máte zájem o koupi této stříbrné medaile klikněte zde Amor a Psýché

průměr: 50 mm
hmotnost: 42 g
ryzost: 999/1000 Ag
hrana hladká s opisem
emise 2006
provedení proof - limit 500 ks

Pokud máte zájem o koupi této stříbrné medaile klikněte zde Medaile k život. jubileu 50ti let Ag

Gregoriánský kalendář je v současnosti celosvětově používaný systém pro počítání času (Kalendář) Byl zaveden v roce 1582 papežem Řehořem XIII., jednotlivé katolické země jej zaváděly postupně v následujících letech. V některých zemích byl přijat až ve 20. století.

Pokud máte zájem o koupi této stříbrné medaile klikněte zde Gregoriánský kalendář Ag

Přijetí v jednotlivých zemích
Gregoriánský kalendář nebyl všude přijat ihned. Stanoveného dne byla reforma provedena jen v některých katolických zemích - větší části Itálie, Španělsku, Portugalsku a Polsku. I v těchto zemích ovšem v některých místech zavedení reformy přinášely potíže, prostí lidé často důvodu reformy nerozumněli a domnívali se, že jim vypuštěné dny byly ukradeny. Problémy způsobilo také obtížné vypočítání daní, mezd apod. V Nizozezmí byla reforma přijata koncem roku 1582, čímž mimochodem Nizozemci toho roku přišli o Vánoce.

V Čechách původně pražský arcibiskup Martin Medek z Mohelnice oznámil změnu data z 14. na 25. listopad 1582; protože však změna nebyla projednána na zemském sněmu, nevstoupila v platnost. Reformu tak realizoval svým mandátem až Rudolf II. (skok z 6.1.1584 na 17.1.1584). Ve Slezsku byla změna provedena z 12.1. na 23.1. 1584. Moravští stavové si však dali říci až v červenci téhož roku (po 3.10. následoval 14.10.). Protože na kalendáři závisí výpočet data Velikonoc, v Čechách se v roce 1584 slavily Velikonoce o čtyři týdny dříve než na Moravě. V Uhrách, tedy i na Slovensku, se kalendář změnil až r. 1587 (po 21.10. se psalo 1.11.).

Velké problémy reforma způsobila ve Svaté říši římské, kde ji katolické země přijaly v průběhu let 1583-1584, ale protestantské až v r. 1700. To přinášelo potíže zejména obchodníkům. Protestantské země označovali papeže posměšně jako Řehoře Kalendářníka a tvrdili, že je to Antikrist, který se snaží přimět věrné křesťany, aby se modlili v nesprávný den.

Největší zmatek způsobilo Švédsko, které v r. 1700 reformu nepřijalo, avšak aby chyba nenarůstala, vypustilo přestupný den z r. 1700, čímž získalo jiný kalendář než všechny ostatní evropské země. Původní záměr byl, že po 40 let budou vypouštět přestupný den a postupně tak dosáhnou gregoriánského kalendáře. Od reformy bylo v r. 1712 upuštěno a Švédsko se vrátilo k juliánskému kalendáři. Teprve v r. 1753 byl ve Švédsku přijat gregoriánský kalendář.

Specifická situace nastala v Anglii. Tam v době reformy vládla královna Alžběta I. (1533-1603), která sice byla protestantkou, ale přesto požádala, aby astrolog John Dee reformu prostudoval a sdělil královně svůj názor. Dee (coby vědec) reformu schválil a navrhl k přijetí. Alžběta tedy hodlala reformu přijmout, vzhledem k zapřisáhlému odporu anglikánské církve ale byla neustále okládána, až se od ní na dlouhou dobu upustilo. Anglie byla na svou odlišnost vůči zbytku Evropy do jisté míry pyšná. Teprve v průběhu 18. století se postupně zvedá vlna kritiky stávajícího systému (zejména z řad obchodníků, jimž odlišný kalendář přinášel problémy). V parlamentu důrazně bojuje za přistoupení ke gregoriánskému systému Philip Dormer Stanhope, hrabě z Chesterfieldu. Především jeho zásluhou přistoupila Velká Británie na gregoriánský kalendář r. 1752 (po 2. září následovalo 14. září).

Japonsko srovnalo svůj kalendář s Evropou v r. 1873 a Čína v r. 1912, některé její části až v r. 1949.

V Rusku platil juliánský kalendář od roku 1700 až do roku 1918 (tj. včetně Říjnové revoluce, která podle toho byla v říjnu, ale podle gregoriánského kalendáře v listopadu).

V Řecku byl gregoriánský kalendář přijat až v r. 1923. Pravoslavná církev úpravu nepřijala nikdy.

V nynější době činí rozdíl mezi gregoriánským a juliánským kalendářem 13 dnů. Tento stav potrvá až do konce 21. století, kdy, počínaje 1. březnem 2100, naroste na 14 dnů.

Historie
Předchůdce gregoriánského kalendáře, juliánský kalendář, fungoval poměrně dobře. Tropický rok má ovšem délku 365,2422 dne a je tedy o 11 minut kratší, než předpokládá juliánský kalendář (365,25 dne). Docházelo tak k postupnému opožďování kalendáře vůči okamžikům, kdy nastává rovnodennost nebo slunovrat. Roku 453 už byla diference 1 den, roku 581 byla diference 2 dny atd. Za pontifikátu papeže Řehoře XIII. roku 1582 byla diference 9,809 dne. Velikonoční neděle ani zdaleka nebyla tou první nedělí po prvním jarním úplňku, což pro římskou církev byl stav neúnosný. Nesoulad kalendáře s astronomickou skutečností (přesněji tropickým rokem; nebere se však zřetel na rok siderický, hvězdný) byl v období vrcholného středověku již výrazně patrný. Od 14. století se papežové a koncily, stejně jako řada astronomů včetně Regiomontana a Koperníka přípravou reformy kalendáře s větší či menší intenzitou zaobíraly. Rozhodující návrh Compendium novae rationis restituendi kalendarium předložil roku 1575 papeži Řehořovi XIII. lékař a astronom z kalabrijského Cir? Luigi Giglio (latinsky též Aloisius Lilius, 1510-1576). Papežská komise po několikaletém zkoumání alternativních řešení návrh schválila a 24. února 1582 Řehoř XIII. vydal bulu Inter gravissimas[1], vyhlašující kalendářní reformu. Protože mělo být vynecháno 10 dní najednou, bylo k provedení tohoto kroku vybráno období, kdy bude zásah do liturgického roku pro malý počet přeskočených významných svátků nejmenší. Reforma měla proto být provedena bezprostředně po svátku sv. Františka, připadajícím na čtvrtek 4. října. Následující den měl být považován za pátek 15. října. Nebýt této korekce, kalendář by se ještě více opožďoval oproti skutečným změnám ročních období. Papežská bula také stanovila, že každý poslední rok století bude přestupný jen tehdy, bude-li dělitelný číslem 400.

V dnešní době je rozdíl mezi kalendářem juliánským a gregoriánským 13 dní. Proto např. po římskokatolických Vánocích Vánoce v Rusku, Srbsku a jiných zemích, řídících se dle ortodoxního, tj. juliánského kalendáře, nastanou až za 13 dní.

Pravidla
* 1) Rok je přestupný, pokud je dělitelný číslem 4 (1996, 2004)
* 2) Výjimka č.1 : Rok není přestupný, pokud je dělitelný číslem 100 (1900, 2100)
* 3) Výjimka č.2 z Výjimky č.1: Rok, na který se vztahuje Výjimka č.1 je přestupný pokud je dělitelný číslem 400 (2000, 2400)
* 4) Výjimka č.3: Přestože rok 4080 splňuje pravidlo 1) nebude přestupný. (jiné zdroje[2] informují o roku 4840)
* O dalších pravidlech či výjimkách se rozhodne podle potřeby.

Sada 4 stříbrných pamětních medailí
Autor: ak. soch. Majka Wichnerová
Rytec: Lubomír Lietava
Průměr: 34 mm
Hmotnost: 16 g
Ryzost: 999/1000 Ag
Hrana: hladká
Limit : 500 ks
Provedení : Proof
Emise : duben 2008

Pokud máte zájem o koupi této stříbrné sady klikněte zde Karel IV. a jeho manželky Ag

Blanka z Valois (1316–1.8.1348)

křtěná jako Markéta z Valois, francouzská princezna a první žena římského císaře a českého Karla IV. Lucemburského, přichází na svět v roce 1316 jako dcera hraběte Karla z Valois a Mahaut de Chatillon a jeho třetí manželky komtesy Matyldy ze Saint Paul.

Anna Falcká (26.9.1329–2.2.1353)

po Blance z Valois druhá manželka římského císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského, přichází na svět 26. září roku 1329 jako dcera falckého kurfiřta Rudolfa II. a Anny Tyrolské, příslušníků falcké větve rodu Wittelsbachů, přičemž je zároveň blízkou příbuznou bývalého českého krále Jindřicha Korutanského, jenž je jejím prastrýcem z matčiny strany.

Anna Svídnická (1339–11.7.1362)

je další, po Blance z Valois a Anně Falcké již třetí, manželkou římského císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského, přichází na svět někdy v roce 1339 jako dcera svídnického vévody Jindřicha II. a uherské princezny Kateřiny.

Alžběta (též Eliška) Pomořanská (1347–14.2.1393)

po Blance z Valois, Anně Falcké a Anně Svídnické čtvrtá a poslední žena římského císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského, přichází na svět někdy v roce 1347 jako dcera pomořanského vévody Bohuslava V. a polské princezny Alžběty.

Pokud máte zájem o koupi této stříbrné sady klikněte zde Doba Rudolfa II. - sada stříbro

Sada stříbrných pamětních medailí je věnovaná osobnostem rudolfinské doby.
Líce čtyřech medailí zachycují takové postavy, jako jsou Tadeáš Hájek z Hájku, Tycho de Brahe, Jehude Löw Ben Becalel a Johannes Kepler.
Rub medailí je pro všechny čtyři stejný, zachycuje podobu Rudolfa II.

Historie

Rudolf II. Habsburský (18. července 1552, Vídeň – 20. ledna 1612, Praha) byl římský císař, král český, uherský a chorvatský. Byl synem císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské. Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice, Rudolfovi dědové byli bratři.

Císař Rudolf II. přemístěním dvora z Vídně do Prahy na čas vrátil Praze lesk a význam hlavního města. Čechy se staly centrem jeho říše. Rudolf II. proslul především jako mecenáš, sběratel, příznivec astronomie, alchymie a astrologie, ale také jako podivín, u něhož se střídaly záchvaty zuřivosti s hlubokou apatií.Rudolfovu říši ohrožovali Turci. Uherští magnáti využívali této situace a uzavírali s nimi spojenectví proti Habsburkům. Po jedné z proher si Uhrové Vídeňskou smlouvou vydobyli náboženskou a politickou svobodu.Přestože byl Rudolf poražen, odmítl ji podepsat a uznat její platnost.

Průměr: 50 mm
Hmotnost: 50 g
Ryzost: 999/1000 Ag
Provedení: proof
Hrana: hladká
Limit: 500 ks
Emise: říjen 2009
Ražba: Česká Mincovna

Medaile se slavným bizarním vyobrazením císaře Rudolfa II. jeho stejně slavným malířem G.Arcimboldem. Podobizna císaře Rudolfa se skládá z různých druhů ovoce a rostlin.

Pokud máte zájem o koupi této stříbrné medaile klikněte zde VERTUMNUS / Giuseppe Arcimboldo

Giuseppe Arcimboldo (okolo roku 1530 - 1593), italský malíř.
Uprostřed šestnáctého století debutoval s mladickými pracemi včetně návrhů pro okna a tapiseriemi pro katedrály v Miláně a Monze a fresky pro katedrálu v Como. Žádný z těchto obrazů nedával tušit pozdější bizarní originalitu, kterou záhy vytvořil. V roce 1562 byl pozván k císařskému dvoru v Praze a téměř ihned se zde rozjela jeho originální a groteskní fantazie.

Vynalezl typ podobizny, skládající se z malovaných zvířat, květin, ovoce a předmětů komponovaných do podoby lidské hlavy. Některé obrazy jsou satirické portréty osobností od dvora, jiné jsou alegorické personifikace (Jaro, Léto a další), vycházející z filozofické teorie makrokosmu a mikrokosmu.

Arcimboldův styl byl mnohokrát napodobován v dalších stoletích a je někdy obtížné učinit přesné přiřazení. Byl v něm viděn jakýsi předchůdce surrealismu 20. století, ale spíš by měl být chápán v souvislosti s koncem renesance.

To byla doba, kdy lidé (sběratelé a vědci stejnou měrou) začínali věnovat více pozornosti přírodě. Arcimboldo opravdu vytvořil fantastický obraz dvora v Praze, dále navrhoval kostýmy, vytvářel situované návrhy a ozdoby. Císař Rudolf II. mu svěřil za úkol bádání a koupi uměleckých děl a přirozených kuriozit a také mu zadal nespočet zakázek na obrazy.

V roce 1587 se Arcimboldo vrátil do Milána, ale zůstal v kontaktu s císařem. Koncem svého života poslal císaři jeho výstřední portrét v podobě antického boha Vertumna.